Stručně shrnu, co byste mohli v této pohlednici hledat, ale nenajdete: Za čtrnáct dnů pobytu na Sicílii jsme se nesetkali s jediným mafiánem a s žádnou skupinou uprchlíků.

Vzhledem k tomu, že do této autonomní oblasti Itálie na největším ostrově ve Středozemním moři a okolních malých ostrovech (rozloha 25 703 km², 5 miliónů obyvatel, kromě italštiny se tu mluví sicilštinou) jsme přijeli v polovině května, nemohu sloužit ani popisem čtyřicetistupňových veder – rtuť teploměru stoupala od úvodní dvacítky až po teploty zhruba o deset stupňů vyšší.

Vynechme let z Německa do Trapani a ocitněme se před letištní budovou. Mírné potíže s firmou, jež nám pronajala automobil, jsou za námi (při pohledu na veškerá vozidla se nelze divit, že soupis různých defektů je obsáhlý) a vyrážíme. Čeká nás 80 km po silnicích různé (většinou nikoli nijak vysoké) kvality. Brzy se objevují souvislé masivy kopců, skalní útvary (často protkané lomy) a ovšem i nekonečná mořská hladina – dnes rozhněvaná, temně modrá, s vlnami, hněvivě dorážejícími na ostré kameny, roztroušené po pobřeží (jak říkají místní lidé, na svědomí to má „saharský vítr“).

Projíždíme města i vesničky a konečně uhýbáme do campu El Bahíra, nad jehož vstupní bránou se třepotají vlajky států EU a neodmyslitelná vlajka se sicilským znakem (setkáváte se s ním na každém kroku):

Třínohá medúza, která představuje jak tři moře, která ostrov omývají, tak tři Řekům tehdy známé světadíly, ale i tři největší sicilská města (Palermo, Messinu a Syrakusy). Uvítáni jsme vlídně, ubytováni pohodlně, v místě tak malebném, že se až dech tají: Příkré skály, zhusta poseté postavičkami horolezců, pobřeží protkané kamennými útvary s ostrými hranami, jako ve filmu z jiné planety. Mezi nimi příboj razí cestičky mořské vodě, přinášející drobné rybky a roztodivné živočichy. Prakticky odevšud je vidět mohutná hora, které domorodci trefně přezdívají „Hlava v oblacích“.

Ani letos nemíníme jen tak „chytat bronz“ a chladit těla v moři či bazénu. První výlet věnujeme průzkumu okolí a pěší cestě do městečka SAN VITO LO CAPO - posledního výběžku na severozápadě ostrova. Putujeme stezkami kolem stád krav, ovcí a koz, míjíme zářivé květy bodláků a ostrůvky keřů kulovitého tvaru, kaktusů a zakrslých palem (jinde jsou obrovité), stoupáme soutěskami až tam, kde se tyčí skála připomínající Gibraltar, nad jednou z nejhezčích sicilských pláží, chráněnou proti větru, omývanou průzračným mořem, měnícím barvu od indiga přes azur až ke smaragdu.

Všechny dojmy nelze vypsat: Houštiny zářivých buganvilií, odlesky slunce na hladině, maják, měňavé světélkování skal, hukot vln, lahodné místní speciality...

Sicílie je divoká, nezkrotná, nabitá přírodními krásami i historickými skvosty. Alespoň momentky z našich výprav: Kamenné MĚSTEČKO ERICE, založené na bájné hoře Eryx (700 m n. m.) již za dob řecké kolonizace (proslavilo se chrámem Venuše). Ve vedrech je Erice vyhledávaným cílem k osvěžení – obrysy domů i chrámů mizely v oblacích na dlouhé minuty. Když se mraky rozptýlily, naskýtal se krásný výhled do okolí, přes kopce, pole, vinice, hradby až k modré stuze moře. Když výhled znemožňovaly, obdivovali jsme uličky, kostely, terasy, sochy, krámky, hospůdky, seskupené do malebných celků, zdánlivě pusté, avšak tepající vlastním životem.

Vynechat PALERMO, to přece nejde. Hned úvodem však podotýkám, že když za pár dnů Martina (vůdkyně naší „tlupy“) naznačila, že bychom se tam měli vrátit, byl jsem rezolutně proti. Projet do centra a najít parkoviště bez úhony je skoro nemožné. Motoristé vytrubují, ignorují pravidla provozu, nerespektují značky...

Krása staveb, v nichž se mísí slohy a vlivy, palmová zákoutí, vstupní brána, bezpočet kostelů a chrámů (namátkou: kostel San Giovanni degli Eremiti s pěti orientálními kupolemi, Palazzo dei Normanni, katedrála Santa Vergine Maria Assunta, postavená v 2. polovině 12. stol. Normany na místě arabské mešity, sloupová bazilika San Giuseppe dei Teatini, muzea, interiéry a poklady v nich), to vše trochu bledne v až hysterickém ruchu a občas zarážejícím nepořádku.

Další výlet do SEGESTY byl pravým opakem. Ve svahu jsme prozkoumali templ z 5. stol. před Kristem (nad srázem, kde kamenité koryto kaňonu naznačovalo, že v méně suchých obdobích zde protéká říčka) a poté pokračovali pár kilometrů vzhůru až k amfiteátru, kde jsme notně vyčerpáni v třicetistupňovém vedru odpočívali a přemýšleli, kdo sem před stovkami let putoval, aby shlédl nějakou antickou tragédii. Z vrcholu bylo vidět i lázně s proslulými termálními prameny.

Mám pokračovat? Co třeba MARSALA? Jako všude, i zde narazíte na sochy Giuseppe Garibaldiho (ostatně, právě tady sjednotitel Itálie v r. 1860 přistál a v „tažení tisíce“ dobyl celý ostrov). V půvabném městě s kouzelnou starou čtvrtí na vás dýchá baroko, ač původně se jednalo o arabský přístav („Marsa al Allah“ – přístav Alláha). Neochutnat zdejší slavné těžké dezertní víno Marsala...

Zážitkem byl příjezd velké lodě. Rybáři tahali kladkou na břeh až dvoumetrové a až dvoumetrákové tuňáky, které muž v uniformě pečlivě měřil a vážil a své zkoumání zaznamenával do úředních listin.

Ještě jeden „vzorek“? Město TRAPANI se stejně krásným barokním centrem (k němuž jsme došli mezi pobřežními paneláky kolem kanceláře, před níž úplný dav čekal na zahájení předprodeje lístků na fotbal), s obrovitým balvanem přímo mezi domy a rušným přístavem. Nemám ale ctižádost nahradit turistického průvodce. Připomenu už jen, že Trapani má přezdívku Città del Sale – Město soli. Saliny tu založili již Féničané. Cestě z Trapani do Marsaly (přibližně 30 km), se říká Via del Sale – Solná ulice. Kupy bělostné soli, větrné mlýny, hráze, možnost projet podél nich člunem...

Na závěr si nechám to nejkouzelnější. Ještě jednou jsme projeli San Vito Lo Capo, abychom se brzy ocitli v přírodní rezervaci ZINGARO a vydali se někdejší pastýřskou stezkou po úbočí strmých kopců, pod obrovitými skalními stěnami i osamělými balvany, se zastávkou v domku s exponáty, upomínajícími na těžkou dřinu sicilských rolníků. Vedro bylo už také ryze sicilské a tak jsme uvítali sestup k jedné z mnoha lagun, v nichž vlídně šplouchala průzračná voda (jak je zde obvyklé, měnící barvy v několika pásmech směrem od pláže, tvořené bělostnými oblázky).

Mezi útesy jsme objevili lagunu další, maličkou, tak trochu „jen a jen naši“, která nás očarovala soustavou průlezů, průzorů, hladkých kamenů, přírodních „klouzaček“ i temnými zvuky „ponorné řeky“.

O den později jsme se sem vrátili ze směru od městečka Scopello – tady se do rezervace vstupuje tunelem s připomínkou záchrany tohoto přírodního skvostu: Po protestech místních lidí a ekologů ze zamýšlené silnice zůstal v roce 1981 právě jen ten tunel...

Procházka byla opět okouzlující, stejně jako koupání, tentokrát jsme si ale přečetli víc informací: Je tu zmapováno hnízdění 39 druhů ptáků a registrován výskyt 700 druhů rostlin. Na trase byla i jeskyně Grotta dell´Uzzo s pozůstatky osídlení z doby kamenné...

V nejlepším přestaň, říká lidové rčení. Už jen malé varování: Když vracíme auto, proti postupu pracovníka půjčovny (za o hodinu dřívější předání si „přirazil“ v přepočtu asi 1 500 Kč) není žádné obrany - určitě je vhodnější mít vše „na papíře“ předem.

Nicméně, za chvíli už se naše letadlo odlepuje od země. Sicílie se stává vzpomínkou. Mohu směle prohlásit, že trvalou, krásnou, nezapomenutelnou.