K dnešnímu zamyšlení mě inspiroval výrok známého fotbalisty (nedělám si iluze, při úrovní mnoha dnešních „investigativních“ žurnalistů mohl být vytržen z kontextu či jinak zkreslený). Ale přece: Jeho slova ilustrují trend, který z řady „podnětných receptů“ na šťastný život přímo čiší: Je jím podcenění a znevažování „obyčejné“, každodenní práce tisíců, miliónů lidí, kteří se nesluní v záři reflektorů, neprovádějí miliardové transakce, nejsou hvězdami magazínových stránek ani obrazovek, ale „jen“ vyrábějí součástky, obdělávají půdu, doručují poštu, prodávají v obchodech, taví železo nebo rubou uhlí.

Redaktor v zmíněném materiálu konstatuje, že fotbalová star původně vystudovala jakousi střední školu a s viditelným despektem vypočítává, co daná profese obnáší (se zřetelným politováním všech, kdo se jí zabývají). Fotbalista reaguje: Mně naštěstí nic podobného nehrozí. Jinak řečeno: Nepatřím mezi podřadnou vrstvu, nýbrž mezi vyvolené. Když uvedeme tyto okolnosti do souvislostí, neunikne nám, že předchozí režim neúnosně až nesmyslně adoroval například horníky či zemědělce na úkor sportovců, lékařů, filosofů a že ten dnešní zase jako kdyby za jedinou „snesitelnou“ cestu k smysluplnému životu považoval vítězství v soutěži krásy (a z něho vyplývající dráhu špičkové manekýny) nebo v klání pěvců, příslušnost ke kastě manažerů, poradců, politiků, bankéřů, veleúspěšných podnikatelů.

Přiblblé výčty nejrůznějších požitků, popisy rautů, hostin, večírků motají hlavu mladým lidem, kteří se rozhodují, čím být a připravují jim nevyhnutelné zklamání z „fádnosti“ běžných dnů. Pravda leží jako vždy někde uprostřed: Tleskejme těm, kteří to někam dotáhli, ale mějme na zřeteli i druhou stranu mince: Někdo jim musí zhotovit křesla, aby měli kam usednout, dopravit je z místa na místo, postavit silnice, opravit vodovod, zajistit světlo, teplo a podobně. A ten „někdo“ si nezaslouží být řazen mezi pomyslnou „spodinu neúspěšných“. Má svou roli a – řečeno možná poněkud nadneseně – pokud ji „hraje“ poctivě, může na ni být hrdý.