Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře plní několik rolí a nelze jednu vyvýšit nad druhou: Kromě základní výstavní činnosti pečuje o sbírkový fond, který je složen z díla Felixe Jeneweina, jež tento věhlasný rodák odkázal městu (a jež je pravidelně prezentováno) a přírůstků, získávaných z darů, nákupem a jako přínos autorů, tvořících ve městě pod Barborou v rámci Sympózia Jenewein. Tento fond je ojedinělý a jeho hodnotu lze v současnosti vyčíslit částkou kolem 10 miliónů korun (pochopitelně lze předpokládat, že tato hodnota bude s přibývajícími roky vzrůstat).

Ještě než bude městským zastupitelstvem schválen rozpočet Kutné Hory na příští rok, byl ředitel GFJ požádán o úspornější variantu rozpočtu a předložil ji ve výši, již on považuje za nejzazší možnou (snížení původních 1 800 000 Kč o cca 450 000 Kč při zachování všech funkcí galerie), avšak vedení města za nedostačující – jak z návrhu rozpočtu vyplývá, představuje si snížení na 700 000 Kč (o 500 000 Kč méně, než činí současné roční náklady na personální obsazení) a mimo jiné argumentuje i nízkou návštěvností. Vzniká tak rozporuplná situace.

Někdo takový návrh považuje za likvidační (například autorka podle mého názoru poněkud předčasně uveřejněného materiálu v Lidových novinách), jiný za realistický, další považuje za potřebné jednat a hledat přijatelné východisko, v jehož duchu se hospodaření zlepší a město nepřikročí k nějakému neodvolatelnému kroku, zavánějícímu barbarstvím. Je nad slunce jasné, že obdobné instituce na sebe v dnešní době prostě vydělat nemohou, stejně tak je zřejmé, že nějaké jednoduché řešení nespadne z nebe, přestože současnost k nim inklinuje.

Buď jak buď, dělat „účet bez hostinského“ nelze. Tím „hostinským“ se stane všech sedmadvacet zastupitelů města Kutné Hory na zasedání, které o konečné podobě rozpočtu rozhodne. Nezvolili jsme je jen a jen proto, aby šetřili (i když i z toho důvodu), ale aby rozhodovali moudře a perspektivně. Jistě si každý zvlášť a všichni dohromady zopakují veškerá „pro a proti“. Nějaká řevnivost, osobní vztahy, politické hrátky by přitom měly jít stranou. Lidé přicházejí a odcházejí, galerie, umělecká díla a jejich prezentace zůstávají – i jako svědci duševní a kulturní úrovně člověka příslušné éry.