Minule jsme se věnovali obhroublosti spíše verbální, nadužívání vulgarizmů a „boji“ s tímto jevem. Dnes se zaměřím na důsledky – nelze sice přehlédnout, že lidé jsou pochopitelně ovlivněni dlouholetým vývojem a například veřejné popravy nebo upalování bezvěrců jsou už vyhrazeny jen menší častí světa, ale marně hledám pokrok v každodenním, „všedním“ životě. Někdy je tomu právě naopak, situace se s vzrůstající otrlostí zhoršuje téměř úměrně tomu, jak hmotné bohatství (některých) vzkvétá: Od sousedských vztahů, ničení přírody, hospodaření s odpadem a jiných „maličkostí“ až k odtažitému, lhostejnému vnímání naprostých hrůz.

Která generace byla den co den ( v podstatě bez odezvy) „krmena“ děsivými událostmi, jakými jsou masové únosy školaček, atentáty, vraždy, neštěstí v dolech, letecké a lodní havárie? Která se tak málo zabývala jejich příčinami, která je tolik přehlížela v nesmyslném kvapu za „vyšší životní úrovní“, téměř výhradně spatřované ve vyšší spotřebě?

My už čteme věty „separatisté postříleli značný počet protivníků“ - „vláda vyslovuje politování nad oběťmi z řad civilistů“ - „odpůrci byli zneškodněni palbou z minometů“ skoro stejně „zaujatě“ jako zprávy o stavu vody na českých tocích! Kde se to zlomilo? Nepodezírám lidstvo z toho, že takové situaci tleská, naopak, mnozí z nás jsou vystrašeni a do budoucnosti hledí s obavami, ale když se má říct rozhodující slovo, „mlčící většina“ pokrčí rameny: „Když nebudeme zbraně a střelivo vyrábět my, vydělá na tom někdo jiný.“

Tato věta beze zbytku vypovídá o filozofii doby. Kdybych věděl, „jak z toho ven“, rád bych poskytl radu. Zatím prosím alespoň o to, abychom se důkladně zamysleli nad tím, co vlastně chceme, kam směřujeme. Začít můžeme například u konstatování: Týrání a zanedbání péče nepřežilo v České republice v loňském roce 9 dětí, 192 jich skončilo v nemocnici. Celkem řešili sociální pracovníci 7527 případů! Počet týraných soustavně vzrůstá. Z takových problémů nás lepší auto, byt nebo dům nevyprostí…