Na rozdíl od většiny trampských osad, o kterých už byla v tomto seriálu řeč, se Tuláci nedávali dohromady různě po vandrech a po hospodách. Jádro osady se začalo formovat v roce 1968, kdy se spolu v kutnohorském turistickém oddílu mládeže seznámili první dva členové osady - Samotář a Liberák. O další členy se osada rozšířila v roce 1972, kdy byl z politických důvodů zrušen skauting, a spousta dětí přešla pod turistické oddíly. V tomto roce se konal oddílový tábor u Kyselova mlýna, kde se Liberák a Samotář seznámili s dalšími třemi kamarády a budoucími osadníky. Tradiční součástí tábora byla hra na hledání pokladu. Při vytyčování trasy narazili kluci na nádhernou louku poblíž Ostrova, kde býval tábor pardubických skautů. To místo jim utkvělo v paměti, ale trvalo ještě další rok, než se tam vypravili znovu.

V roce 1973 osadníci jezdili na různé akce s turistickým oddílem každých 14 dní, ale všichni se shodli na tom, že by rádi jezdili častěji. Když tedy byla pauza v oddílových akcích, jezdili sami. V červnu se rozhodli, že se vypraví na louku, kterou kdysi našli na táboře a která se jim tak líbila. Když tam dorazili, vydali se hledat vodu a objevili srub, který měli v lese postavený kluci z nedaleké vesnice. Dohodli se, že srub opraví a budou tam jezdit v zimě. Místní hajný osadníkům stavbu srubu povolil, ale doporučil jim, aby si boudu raději postavili na louce než v tmavém lese.

„No a tak jsme tam začali každý víkend jezdit a z větví z prořezaných stromů jsme si stavěli srub. Povinná víkendová výbava byla usárna, konzerva, sekera a kilo hřebíků. A do podzimu jsme měli boudu 10 x 6 metrů hotovou,“ vzpomíná Liberák na stavbu srubu. Později do party přišel kamarád Mnich, který srub přestavěl na menší a bytelnější a udělal pořádné základy. V 80. a 90. letech se pak konaly největší potlachy, jaké osada zažila. Nebylo ničím výjimečným, když se na výročním ohni sešlo 100 lidí. Mezi nimi ale bohužel byli i lidé, které nikdo neznal a kteří přijeli prostě jen proto, že viděli příležitost dát si pár piv zdarma.

Od roku 2000 ale potlachy přestaly být masovou záležitostí a na ohních se nyní schází okolo 20 - 30 lidí. Osada pořádá tři pravidelné akce - zimní oheň, jarní oheň a výroční oheň, který se koná pravidelně o posledním srpnovém víkendu.

Osadníci samozřejmě nejezdili jenom na srub. Jezdili na pěší vandry, na kola a na vodu. Jejich nejslavnějším vodáckým počinem bylo nejspíš sjíždění lehce rozvodněného Hronu na staré pramici, kterou si vyprosili od školníka na Žižkově. Byla plná děr, které osadníci zalepili asfaltem. Do pramice už potom sice neteklo, ale její hmotnost se několikanásobně zvětšila. Na Hron pramici dopravili náklaďákem, ale zpáteční odvoz už nebyl zajištěn. Pramice tedy byla ponechána svému osudu kdesi na březích Hronu, a nejspíš tam stojí dodnes.

Dalším zajímavým momentem v historii osady bylo zmizení dvou kamarádů, kteří osadu často navštěvovali. „Na osadu jezdili ještě dva kamarádi Kolečkář a Kotrba, který s náma měli jet v roce 1981 na Velikonoce na vandr. Vyráželo se v sobotu ráno, ale Kolečkář s Kotrbou nepřišli ani na nádraží a nikdo o nich nic nevěděl. No a za tejden jsme zjistili, že utekli za kopečky, protože nám od nich přišel pohled z Rakouska. Všechny nás vyšetřovala StB, ale nikdo nic nevěděl, oni to nikomu neřekli,“ vzpomíná Liberák na nenadálé zmizení kamarádů.

V současnosti osada stále funguje, a z původní zakládající pětice stále jezdí tři členové. Poslední víkend v srpnu vzplane na Račím klepetu, jak osadníci nazývají svůj srub, už 42. výroční oheň.

A tím končí seriál o trampských osadách na Kutnohorsku. Ne že by jich v Kutné Hoře nebylo více, ale některým se nechtělo vzpomínat a jiné se mi nepodařilo kontaktovat. Chtěla bych tímto moc poděkovat všem, kdo si na mě udělali čas a podělili se se mnou o historii a zážitky ze svých osad. Na závěr už vám chci popřát jenom jedno: Suchou stezkou a paďourům zmar!