Dnes si již většina lidí uvědomuje jedinou funkci zvonu, a to časomíry. Zvony dnes zvoní každou hodinu, resp. každou čtvrthodinu, ale dnes se již jen málokdo orientuje v čase podle zvuku zvonů. Jen málokdo ví, že to v Kutné Hoře na rozdíl od jiných měst nejsou zvony, ale cimbály věžních hodin.  Hodinky či mobil ukazující přesný čas, má dnes již každý a běh současného života se měří na vteřiny a minuty, nikoliv na hodiny. Starší lidé rozeznávají ještě zvuk umíráčku, věřící i zvuk zvonu zvoucího při zvláštních příležitostech k modlitbě – a to je vše. Funkcí zvonů je však mnohem více. Středověk rozeznával tzv. sedm ctností zvonů, které odrážely jednotlivé funkce zvonění.O funkci zvonění jako určování času jsme již hovořili. Dodejme pouze tolik, že na kostelech se zvony objevují od 10. století, ale až do století 15. zde chyběly věžní hodiny, které se rozšířily, zprvu pouze s hodinovou ručičkou, až v následujících stoletích. Až do 19. století bylo zvonění pro většinu lidí nejdůležitější informací o denní či noční době. Nejprve se zvonilo pouze ráno, v poledne, večer a o půlnoci a teprve od raného novověku každou hodinu a ještě později každou čtvrthodinu. Zvuk zvonů určující čas není spojen pouze s kostelními zvony. Zvony v této funkci postupně s rozšířením věžních hodin nahradily cimbály.  Od konce 18. století v souvislosti s rozvojem průmyslu zvon v továrnách začal určovat i začátek a konec pracovní směny. V Kutné Hoře se tímto způsobem používal zejména zvon Maria umístěný v kostele sv. Jakuba, který ohlašoval o třetí ráno nástup havířů na směnu již ve středověku.  Obdobně ve školách zvonek ohlašoval začátek a konec hodiny. Teprve po druhé světové válce zde skutečný zvon nahradilo elektrické zvonění. Po dobu existence městských bran, v Kutné Hoře do 19. století, zvon ohlašoval jejich uzavření a otevření. Zvonilo se i na počátku a konci městských trhů a také u příležitosti popravy a pranýřování. V těchto případech se nezvonilo kostelními zvony, ale zvonem na vížce radnice. Večerní zvonění oznamovalo příkaz k uzavření hospod a zákaz vycházet na ulici bez osvětlení. Jelikož tyto pravomoci patřily rychtáři, zvon, který večer zvonil, byl označován za zvon rychtářský, případně pivní či vinný. Prvotní a po dlouhá staletí nejdůležitější funkce zvonu byla funkce liturgická. Zvony zvaly věřící k modlitbě. V klášterech bylo toto zvonění zavedeno již v 7. století.  Ve městech a na vesnicích se zvalo zvukem zvonů k modlitbě nejprve pouze večer, poté i ráno, a to od 14. století. V následujícím století bylo zavedeno i zvonění zvoucí k polední modlitbě. Na malých vesnicích, kde nestál kostel, zvaly věřící k modlitbě zvony zvoniček. Věřící k modlitbě vyzýval vždy jeden zvon. Vedle toho zvuk zvonů zval věřící do kostela ke mši. Bez zvuků zvonů se neobešla ani prosebná a kajícná procesí.  V předvečer velkých církevních svátků se zvonilo všemi zvony. Určitou výjimku představují Velikonoce, kdy po modlitbě Sláva na výsostech Bohu zvony zmlknou. Podle pověsti odlétají do Říma pro požehnání papeže. Zvony v minulosti oznamovaly komunitě v jejich okolí důležité mezníky v životě jednotlivých věřících. Zvonilo se při křtech, svatbách, úmrtích a pohřbech. Při úmrtí existovalo dokonce několik druhů zvonění, které mělo mrtvému usnadnit cestu do nebe. Zvony měly i funkci informátora o významných událostech. Zvonilo se při vítězstvích ve válce, u příležitosti korunovace krále, při vstupu krále do města nebo narodil-li se následník trůnu. Zejména zvonění při návštěvách krále si Kutná Hora ve středověku užila do sytosti. Zvonilo se také v případě, že se lidé měli shromáždit na náměstí, kde jim byly předčítány patenty panovníka či vyhlášky městské rady. Dnes již významné události zvony vyhlašují jen výjimečně. Zvonilo se např. pří nástupu Václava Havla do funkce prezidenta. Zvoněním byly uctěny i oběti teroristického útoku z 11. 9. 2001. Zvonění fungovalo rovněž jako výstražný či poplašný signál. V těchto případech se zvonilo odlišným způsobem. Malý zvon se prudce rozhoupal, a jelikož u velkých zvonů to nešlo, tak se rozhoupávalo pouze srdce zvonu. Tento způsob zvonění, jehož zvuk se lišil od běžného zvonění, byl nazýván šturmováním. Zvonilo se tak při napadení nepřítelem, ale třeba i v případě, když vypukl požár nebo se blížila bouřka. Stejným způsobem se svolávala městská hotovost. Takzvané turecké zvonění zavedené císařem Maxmiliánem koncem 16. století vyzývalo obyvatele celého mocnářství k modlitbě proti Turkům, kteří byli ve válce s Rakouskem.  Zvon fungoval rovněž jako zvukový maják. I v noci každý věděl při zvonění, že se blíží k městu. Na jihočeské Zlaté stezce byli kupci v noci vedeni právě zvukem zvonů. Dodnes tento způsob využití zvonů známe v přenesené podobě zejména v dopravě. Zvoní železniční přejezdy, když se blíží vlak, troubením, původně zvoněním upozorňujeme na sebe nebezpečně se blížící auto a klaksonem upozorňujeme i chodce či cyklisty, kteří se nám pletou pod kola. „Zvoní“ i couvající těžké stavební stroje. Dodnes existují lodní zvony, které jsou nejlepší signalizací za mlhy. S malými zvonky se setkáváme u vchodu do každého obytného domu, zvoní nám telefon, dříve i telegraf, a zvonek hlásí příchod nového zákazníka do obchodu. Zvonek zaslechneme i při sportovních závodech a zvonky nosí na krku hospodářská zvířata, podle nichž je najdeme i v nepřehledném terénu. Dodnes je zvonění zvonů signálem pro radiační nebezpečí.  Zvony měly dříve odpuzovat i zlé síly. K nejrozšířenějším pověrám patřilo zvonění proti mrakům. Mělo mraky rozehnat a zabránit tak bouři, vichřici či krupobití. Zvonění proti mrakům zakázal císař Josef II., ale i přes zákaz se v poněkud menší míře zvonilo i nadále. Zvuk zvonu měl zabránit šíření moru, cholery a dalších nemocí.

Zvony ve městech, které mělo vícero kostelů, měly odlišný hlas, aby mohli obyvatelé města rozlišit, který zvon k nim právě promlouvá. Zvuk zvonu určuje především tloušťka jeho stěny a také jeho tvar. Zvon je kromě výše popsaného i hudebním nástrojem, který vydává 70 až 100 tónů. Čím je zvon větší, tím více tónů můžeme slyšet. Největší význam má nárazový tón a hned po něm nejhlubší, obvykle o oktávu nižší, tón spodní. Z dalších významných tónů je to prima, jež zní nejdéle a shoduje se většinou s nárazovým tónem, poté kvinta, tercie a svrchní oktáva. Vedle zvonů „laděných“ do oktávy, jaké jsou právě ty kutnohorské, existují i jiná ladění zvonů. Vedle harmonické shody tónů má velký význam i barva, hlasitost a délka zvuku zvonu. Dosah zvuku zvonu lze zvětšit užitím dřevěné hlavy a celé zvonové konstrukce a zajištěním prostupu zvuku konstrukcí věže. U kamenných věží se osazují dřevěné žaluzie, ale zvuk zvonů je zde i tak tlumen více než u dřevěných zvonic. Ladění zvonu se označuje podle nárazového tónu. Zvuk zvonu se prvé dva roky po odlití usazuje a po několika staletích zvonění se může stát, že se zvon opotřebením stěny zvonu rozladí.  Pokud se rozeznělo více zvonů, bylo možno dosáhnout jak harmonického souzvuku, při němž vzniká akord, tak i souzvuku melodického, kdy vzniká stupnice, i souzvuku harmonicko-melodického, kdy je vytvořen akord ve stupnici. Kombinací existuje velké množství. Z nich k nejoblíbenějším patřily tóny c, es, f, které provázejí modlitbu Te Deum, či c, es, f, g, nebo c, d, e vyjadřující tóny modlitby Pater noster.  Pokud měly zvony vyjádřit svými tóny jednu z uvedených modliteb, musely být nejméně tři, resp. čtyři. Ze staleté praxe vyplynulo, že hlas pětice zvonů je zřejmě nejlepší, neboť při zvonění více zvonů se ztrácejí svrchní tóny. Mnoho záleží na umění zvoníků, neboť pro správný souzvuk zvonů bylo naprosto nezbytné, aby se zvony houpaly ve správném rytmu, aby se vzájemně nerušily a bylo je slyšet. Tři zvony na věžích kostelů býval běžný počet, čtyři už byly výsadou pouze těch největších kostelů. Pokud chtěli zvoníci vytvořit složitější melodii, museli spolupracovat se zvoníky z několika kostelů s různým laděním zvonů.  Výroba zvonu patří k velmi složitým kovolijeckým pracím. Nejdříve se musí vyrobit forma. Je dvoudílná složená z vnitřního jádra a vnějšího pláště. Zhotovuje se na základě výpočtu tzv. žebra, což je poloviční příčný řez zvonem, který rozhoduje o velikosti, váze a zvuku zvonu. Základem jádra je cihlová pec, která má přibližný tvar zvonu. Na ni se nanáší opakovaně vykvašená hlína smíšená s pivem a dalšími přísadami, která se postupně upraví do přesného tvaru zvonu pomocí otočné dřevěné šablony tvaru žebra připevněné na hřídel zakotvenou uprostřed cihlového jádra zvonu. 

Na jádro se následně nanáší tzv. košile neboli falešný zvon. Nejprve se jádro potře šlichtou z piva smíseného s popelem z vinné révy a s dalšími přísadami, které vytvoří separační vrstvu. Na ni se pak nanáší jemnější hlína, která se upravuje opět šablonou. Na ni se přilepí voskové, případně ocelové ozdoby, reliéfy a nápisy, jejichž obsah a podoba jsou obvykle určeny donátorem.  Falešný zvon se opět pomaže separační šlichtou a na ni se nanáší plášť – svrchní vrstva hlíny. Musí se pracovat velmi opatrně rukama a štětcem, aby se kvalitně obtiskla výzdoba. Když je rozestřena asi 5–10 cm silná vrstva hlíny, natáhne se na plášť hustá spleť lněných vláken a obvykle i čtyři ocelové, dříve dřevěné, obruče a na ně se nanese další vrstva hlíny. Po dokončení formy jádra i pláště se připojí samostatně zaformovaná koruna zvonu. Nakonec se celá forma vypálí. Po vychladnutí formy se plášť nadzdvihne a odstraní se falešný zvon, případně ocelové ozdoby a nápisy. Ty voskové se rozpustily během vypalování. Na plášti i jádru se opraví nedostatky, prasklinky se zamažou směsí cihlové moučky, vápna a písku. Poté se plášť nasadí zpět na jádro. Forma umístěná v licí jámě se pečlivě upěchuje v zemi hlínou a pískem. Poté se v peci různých konstrukcí roztaví 78 % mědi a 22 % cínu, které dohromady tvoří zvonovinu. Tavit se musí odděleně vzhledem k různé teplotě tání a cín se přilévá do mědi při teplotě 1100 °C. Po promíchání směsi se do ní vhodí několik hrudek mědi s 15 % fosforu, které na sebe naváží nečistoty. Ty vyplavou jako struska na povrch, odkud je lze snadno sejmout. Poté je čistý kov nepřetržitě zpomalujícím se tempem naléván do licích kanálků formy. Po jejím naplnění se krátce počká, aby se kov usadil, a odleje se při poklesu hladiny zbytek.  Poté se nechá zvon chladnout. To trvá od několika dnů po několik týdnů podle jeho velikosti. Následně se odstraní forma a odseknou se licí kanálky. Povrch zvonu se vyčistí a nakonzervuje voskem proti holubímu trusu a kyselému ovzduší. Zvon jako celek tvoří tělo zvonu a srdce. Tělo se dále dělí na několik částí. Dolní část, do níž bije srdce zvonu, je nejtlustší a nazývá se věnec. Dolní otvor zvonu nese název ústa (ústí). Horní část střední největší části zvonu mezi čepcem a věncem, kde je zvonová stěna nejslabší, nese název krk. Část stěny pod ní se nazývá bok. Na něm bývají umístěny nápisy a reliéfy. Horní část zvonu tvoří čepec, obvykle ho lemuje páska či linka. Rozhraní mezi krkem a čepcem se nazývá plece. K upevnění zvonu slouží koruna skládající se z různého počtu uch. Moderní zvony jsou upevněny za talířovou korunu.  Na zvon se zvoní údery srdce zvonu.  Na rozdíl od zvonu odlitého ze zvonoviny je srdce železné, o něco měkčí než zvonovina a je kovářskou prací. Skládá se z oka na zavěšení, dříku, nejdelší části srdce, rozšířené pěsti většinou hruškovitého nebo kulatého tvaru, jež bije do věnce a výpusti – dolní části srdce někdy na konci rozšířené v kotvu. Srdce váží zhruba 3,5 % váhy zvonu a šířka pěsti je asi 5/3 šířky věnce. U zvonů, na něž se zvonilo pouze rozhoupáním srdce, se na výpusť upevňoval provaz. Srdce je koženým řemenem zvaným bandalír připevněno k železnému  oku či závěsu uvnitř zvonu.

Zvon je zavěšen na zvonové hlavě, která je zpravidla z dubového dřeva. Je připevněn  třmeny z pásového železa. Při nedostatečném prostoru se k zavěšení zvonu používá přímý či zalomený ocelový závěs zvonu. Jelikož vyvyšuje těžiště zvonu, zvon se rozhoupá jen zčásti a jeho zvuk pak není tak plný jako při plném rozhoupání, pokud je zavěšen na dřevěné hlavě. Na hlavu nebo závěs je připevněna páka a na ni provaz, jimž zvoníci zvon rozhoupávají. Se sekularizací společnosti se stala profese zvoníka nedostatkovou a od doby těsně před první světovou válkou začaly zvoníky postupně nahrazovat elektrické vyzváněče, které samy bez přispění člověka zvon rozhoupou. Hlava zvonu je na ocelových čepech uložených v kluzných ložiscích kyvně upevněna ve zvonové stolici zhotovené z mohutných trámů, které nese štenýřová konstrukce, jakási věž z trámů vestavěná dovnitř kamenné věže tak, aby se rázy zvonu nepřenášely na konstrukci věže. Ta by se tím totiž mohla poškodit. Štenýřová konstrukce v jakubské věži musela být několikrát zesilována. Nevíme přesně důvod, ale patrně nebyla schopna bezpečně nést zvony na ní umístěné. Jejich velikost, a tím i váhu, totiž limituje krom štenýřové konstrukce především rozměr oken, jimiž musí zvon při instalaci projít do nitra věže.

Pokud se na zvonu objevila trhlina způsobená chybou při výrobě, či dokonce prasklina vzniklá mechanickým poškozením, musel být až do poloviny 20. století odlit znovu. Teprve ve druhé polovině 20. století byl objeven způsob svaření poškozeného zvonu, který plnohodnotně nahradil jeho nové odlití. U malých zvonů je však svaření zvonu dodnes finančně náročnější než odlití nového zvonu. U velkých zvonů vyjde oprava svařením naopak levněji než zhotovení nového zvonu. Výjimečně se puklé zvony opravovaly již dříve.

Historie zvonů je velmi dlouhá. My se zaměříme pouze na tu její část, která je spojena s křesťanstvím. Zvony se v liturgii používají od počátku křesťanství a tak, jak se šířilo křesťanství do Evropy a poté i do dalších částí světa, se šířily i zvony. Zprvu měly podobu slaměného včelího úlu, který nahradil přechodně tvar kuželovitý, jenž byl ve 12. století definitivně nahrazen dnešním tvarem zvonu, který má nejplnější a nejlibozvučnější hlas.

Na území ČR jsou první zvony doloženy již v 9. století na Velké Moravě. Nejstarší dochovaný zvon na území ČR se nalézá v chebském muzeu. Jde však o italský výrobek, který byl získán jako vyřazený. Pochází z roku 1296. Nejstarší v Čechách, resp. v Bavorsku vyrobený zvon se nachází ve Zdíkovci (okr. Prachatice) a je jen o dva roky mladší. Nejstarší autorsky značený zvon lze spatřit na zvonici poblíž trosek minoritského kostela v Benešově. Pochází z roku 1322. První zvony zhotovovali zvonaři z německých zemí. Nejstarší zvonařské dílny na českém území si zakládali benediktini a teprve se vznikem měst ve 13. století se zvonařství přesunulo do měst. Ve 14. století se začínají vyrábět zvony i na českém území. Za zlatou éru českého zvonařství považujeme 2. polovinu 15. století a 16. století. Počátkem 15. století se setkáváme již pravidelně s datováním zvonů, v polovině století se objevují na zvonech i první české nápisy a koncem tohoto století bývá zvykem na zvonech uvádět i jméno zvonaře. Poté podle starších výkladů dějin českého zvonařství nastal pozvolný úpadek. V řadě měst se objevují nové zvonařské dílny, ale klesá úroveň zvonů, kde se již nedbá na jejich uměleckou stránku ani na jejich akustiku. Nové poznatky však ukazují, že možná dojde k přehodnocení tvrzení o úpadku zvonařství v  tomto období. V 18. století došlo k oživení zvonařství v souvislosti s vydáním ohňového patentu Marií Terezií, kdy byly budovány zvoničky v každé obci. Jejich zvony vyhlašovaly jak poplach, tak i svolávaly lidi k modlitbě i oznamovaly úmrtí. V 19. století se zvonařství definitivně přeměnilo z umění v řemeslo. Nic na tom nezměnilo ani „poslední vzepětí víry“ v nastupující éře sekularizace na přelomu 19. a 20. století, kdy si i dosud chudé obce staví kostelík nebo alespoň kapličku často vybavenou i zvonem.  Stav zvonů drastickým způsobem poznamenaly obě světové války, kdy byly nemilosrdně rekvírovány zvony kostelů a kaplí. Odhaduje se, že za oběť první světové války padlo 9 –10 000 zvonů a 12 –14 000 zvonů v druhé světové válce.  Meziváleční zvonaři se pokusili rekvírované zvony nahradit, ale protože neuměli sladit nové zvony se starými, přelévali staré zvony na nové a tím dále devastovali zvonový fond. V roce 1924 bylo přelévání zvonů zakázáno. Po druhé světové válce bylo asi 15 % rekvírovaných zvonů, které nestihli nacisté roztavit, vráceno a zvonový fond byl rozšiřován o odlévání nových zvonů. Únor 1948 a nástup komunistického režimu tento proces zastavil.

Dnes je počet zvonů v ČR odhadován asi na 8000. I za socialismu kromě několika menších dílen působily v ČR pouze dvě zvonárny, které si troufly na odlévání velkých zvonů, a to zvonařská dílna Manoušků v České u Brna, v roce 1967 obnovená ve Zbraslavi, a dílna Dytrychova v Brodku u Přerova. Obě fungují dodnes, Manouškova zvonárna však byla přenesena do Holandska. Dále vyrábí zvony Josef Tkadlec v Halenkově a také Michal Votruba v Myslkovicích. 

Zvonařství se dědilo a stále ještě dědí v rodině z generace na generaci. K nejslavnějším zvonařům středověku patří pražský zvonař Tomáš Jaroš původem z Brna a Brikcí z Cimperka působící v Praze. Jeho děd Bartoloměj byl prvním velkovýrobcem zvonů u nás. Brikcí z Cimperka je považován za nejlepšího českého zvonaře všech dob. Bartoloměj začal zvony odlévat koncem 15. století a těžiště činnosti všech tří jmenovaných zvonařů spočívá v 16. století. Kutnohorské zvonařství reprezentované především zvonařským rodem Ptáčků a Klabalů má počátky dokonce o čtvrt století starší a může se svojí úrovní, méně již počtem zvonů, srovnávat s produkcí zvonařů pražských. Velmi dobrou úroveň zvonařství měla i města Roudnice a České Budějovice, Hradec Králové a Plzeň.

Významným historickým pramenem jsou nápisy na zvonech. Vedle datace a jména zvonaře obsahují především jméno donátora, od 17. století dokonce celé řady donátorů. Dozvídáme se jejich profesi, někdy i jejich charakteristiku, v případě šlechty jejich titulaturu a často je zobrazen erb. Někdy se říká, že zvon mluví dvěma hlasy, Jednak svým zvukem a jednak svým nápisem. Občas je zde uveden i důvod, proč byl nový zvon odlit. Mohlo jít o závazek, slib, zbožný dar či odkaz nebo o památku na zemřelé děti i na požár či krádež zvonu. Místy nápis vypovídá i o hmotnosti zvonu, jeho ceně, příhodách při odlévání, a pokud byl odlit jinde než ve zvonárně, i o místu odlití.

Odlité zvony bylo nutno nějak dopravit na věž. Převoz vozů musely až do počátku 20. století zvládnout koňské a volské potahy. Dopravovaly se ve zpevněných dřevěných nízkých vozech se silnými loukoťovými koly, do nichž podle váhy zvonu mohlo být zapřaženo podle potřeby čtyřspřeží až třeba desetispřeží. Ve 20. století vozy a spřežení nahradila nákladní auta a v posledních desetiletí podvalníky.

Mnohem složitější byl transport zvonů na věž. Zvon byl vytahován pomocí kladek, lidskou silou, mohlo být použito protiváhy. Z oken zvonového patra byly vysunuty silné trámy, které byly pevně ukotveny v protilehlých oknech. Z nich byly spuštěny dolů přes kladku silné provazy. Na jednu stranu byl přivázán zvon a na stranu druhou pytle, do nichž byl sypán písek či hlína, která byla postupně vynášena nahoru po schodišti uvnitř věže. V okamžiku, kdy váha pytlů převážila váhu zvonu, začal zvon pozvolna stoupat vzhůru. Jakmile dosáhl úrovně zvonového patra, byl provazy vtažen dovnitř, postupně na trámech, na nichž visel, byl převazován a s pomocí válečků byl posunován, až se dostal na místo, kde měl být upevněn. Druhý způsob vyzdvižení na věž byl realizován pomocí šlapacího jeřábu, který běžně používali kameníci. Jeřáb musel být pevně ukotven k zemi a měl buben, do něhož se vešlo několik lidí, kteří zde stoupali po lištách rovnoběžně po jeho obvodu. Buben pod jejich váhou klesal a navíjel na sebe lano. Čím větší průměr bubnu, tím snáze se dařilo zvon vyzdvihnout do zvonového patra. Tento způsob dopravy zvonu na věž se používal tam, kde ještě probíhala stavba, a používal se k dopravě materiálu.  Další fáze stěhování již byla shodná jako při dopravě pomocí protiváhy. Doprava zvonu na věž byla věcí velice riskantní, jak dokládá příhoda z roku 1880, kdy se při vytahování zvonu Vavřinec na věž kostela sv. Jakuba přetrhlo lano, spadlý zvon byl poškozen, musel být rozbit a znovu odlit.

Kutnohorské zvonařství má po Praze nejstarší známou tradici. Výzkum probíhá i v oblasti kampanologie. Změny můžeme očekávat i při identifikaci zvonů, která může výrazně změnit počty zvonů připisovaných jednotlivým kutnohorským zvonařům. Je totiž nepochybné, že za léta své činnosti vyrobili více zvonů, než máme doloženo.

Věhlas kutnohorského zvonařství šířila především rodina Ptáčků. Někdy je k nim připojován i Prokop Konvář považovaný některými badateli bez opory v archivním materiálu za otce Ondřeje Ptáčka. Sídlil na Tarmarku a byl váženým mužem, který zastával funkci cechmistra konvářů. Byl jedním z obecních starších, a později dokonce šepmistrem. Koncem života se stal i rudokupcem, a dokonce koupil i huť, ale nadělal spoustu dluhů, které pohltily velkou část jeho dědictví. V roce 1463 sice slil velký zvon pro chrám svaté Barbory, zvon ale nebyl kvalitní, a musel být dokonce dvakrát roztaven a znovu slit. V roce 1478 odlil i zvon pro kostel sv. Jakuba, jenž dostal jméno Orel.

Současníky Prokopa Konváře byl i Šimon, jenž roku kolem roku 1464 slil zvon pro kostel Panny Marie na Náměti. Dalším zvonařem byl Jan Bradáč zvaný též Hanuš Bradatý, který byl po určitou dobu i cechmistrem konvářů. Ten roku 1466 slil zvon pro kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, jenž byl zničen požárem roku 1546. Oba zmínění zvonaři sídlili stejně jako Prokop na Tarmarku. Dalším zvonařem působícím v Kutné Hoře byl Daniel Draštík, který byl zetěm Ondřeje Ptáčka. Měl huť za Klášterskou bránou. Byl cechmistrem konvářů a také obecním starším. Je známo devět jeho zvonů z let 1519–1524, a to z Okřesanče, Hlinska, Kbelu u Kolína a Čáslavi. Další jeho zvon visel ve věži kostela sv. Bartoloměje, po válečných rekvizicích byl ale přenesen na věž kostela sv. Jakuba. Pět z Danielových zvonů se dochovalo dodnes.

Nejvýznamnějším zvonařem z rodu Ptáčků byl Ondřej Ptáček. Zvony z ptáčkovské huti pod svahem před pozdější Jezuitskou kolejí směřovaly do kutnohorských a dalších kostelů v letech 1472–1511. Známe celkem 85 zvonů z Ptáčkovy dílny, z nichž 44 se dodnes dochovalo.  O šíři jeho věhlasu svědčí i to, že odlil zvon i pro Týnský chrám v Praze i pro kostely ve Vysokém Mýtě a v Jindřichově Hradci. V Kutné Hoře bylo možné nalézt jeho zvony ve zvonici chrámu sv. Barbory, v kostele sv. Jakuba a dále v kostele Všech svatých a v kostele sv. Štěpána v Malíně. Ondřej Ptáček vytvořil i řadu křtitelnic. Velmi dbal na kvalitní zvuk zvonů, zatímco jejich výtvarné stránce se příliš nevěnoval. V tradici Ondřeje Ptáčka pokračoval jeho syn Jakub, jenž spolu s bratrem Michalem, který se ale zvonařství nevěnoval, převzal otcovu zvonařskou huť. Jakub ale zemřel roku 1539, čímž byla činnost ptáčkovské huti ukončena. Jakub odléval zvony již za otcova života a prosadil do nápisů na zvonech češtinu.  V současné době evidujeme 43 zvonů, z nichž se dochovalo 16. Jeho zvony najdeme vedle Kutnohorska na Nymbursku, Kolínsku, Benešovsku a Chrudimsku. V samotné Kutné Hoře najdeme jeho zvon pouze v kostele sv. Vavřince na Kaňku.

Druhým významným kutnohorským zvonařským rodem byl rod Klabalů. Jiřík Klabal měl za ženu vdovu po Michalu Ptáčkovi. I on byl obecním radním a šepmistrem a po řadu let cechmistrem konvářského cechu a konšelem obce pregéřů. Archivními prameny je doloženo celkem patnáct zvonů pocházejících z jeho dílny, které byly odlity pro kostely jak v samotné Kutné Hoře a na Kutnohorsku, tak i v sousedních okresech Chrudim, Havlíčkův Brod a Benešov. Do dnešních dnů se dochovalo devět jeho zvonů. V K. Hoře najdeme jeden zvon v Barboře, resp. dnes ve věži Jezuitské koleje. Tři zvony, které odlil pro kostel Panny Marie na Náměti, zničil požár. Jeho zvon Vavřinec můžeme dodnes vidět na Kaňku v tamním kostele. Huť na Tarmarku po smrti Jiříka v roce 1552 převzal jeho syn Rafael. Ten si koupil dům Na Náměti a zřídil zde zvonařskou dílnu. O jeho zvonařském díle se dozvídáme až ze závěti z roku 1562, a to z dlužních úpisů. Podle nich zhotovil minimálně 12 zvonů, které byly určeny především pro kostely na Kutnohorsku, ale nalezneme mezi nimi i zvon z Jihlavska. V Kutné Hoře odlil dva zvony zničené požárem kostela Na Náměti. Do dnešních dnů se z Rafaelova zvonařského díla dochoval zvon ve Viticích u Českého Brodu. Je možné, že Rafaelu Klabalovi bude připsán i některý z dalších neznačených klabalovských zvonů.  Další z Jiříkových synů Ondřej Klabal, který používal často jméno své manželky Kotek, patřil k méně zámožným členům klabalovského rodu. Měl podíly pouze v jediném z dolů a není o něm známo, že by zastával nějaké funkce. Zvony odléval v letech 1565–1582 a dnes je evidováno 23 jeho zvonů, z nichž se dochovalo 14. Nalezneme je především na Kutnohorsku, Kolínsku a v jednom případě i na Benešovsku. V samotné Kutné Hoře od něj žádný zvon nemáme. Opravoval však řadu ložisek, v nichž byly ukotveny hlavy kutnohorských zvonů.

Další Jiříkův syn Tomáš byl nejenom zvonařem a konvářem, ale stejně jako otec zasedal v  obecní radě a byl starším šepmistrem. Také byl konšelem v obci pregéřské. Navíc měl podíly na některých kutnohorských dolech, v mincovně ve Vlašském dvoře měl na starost přepalování stříbra a česká komora si ho vyhlédla za náhradníka na místo urburéře. Vlastnil hned dvě zvonařské hutě: jednu za Klášterskou branou a druhou za branou Kolínskou. Je doložena čtyřicítka jím zhotovených zvonů, vyrobených v letech 1554–1594, z nichž se dochovalo dodnes 20. Jeho zvony můžeme nalézt na Kutnohorsku, Kolínsku, Havlíčkobrodsku a Pardubicku, a jeden dokonce v Roudnici. V samotné Kutné Hoře zhotovil pouze malý bohatě zdobený zvonek pro Vysokostelskou školu, dnes uložený v kutnohorském muzeu. Tomášem Klabalem, jenž zemřel v roce 1601, zanikla zvonařská huť Klabalů. Klabalovské zvony jsou charakteristické českými nápisy a bohatou, někdy nepříliš kvalitní výzdobou. Potomci tohoto rozvětveného rodu sice žili, ale věnovali se pouze konvářství, případně jiným řemeslům.

K dalším kutnohorským zvonařům patří Daniel Tapineus. Ten v roce 1593 odlil dodnes zachovaný zvon pro kostel v Tuněchodech u Chrudimi. Mnohem známějším Tapineusovým dílem je však bronzová radniční deska ze staré kutnohorské radnice z roku 1595. Tapineus odešel v roce 1602 do Prahy a tím éra kutnohorského zvonařství končí.

V Kutné Hoře existovaly v poslední třetině 15. a v 16. století celkem čtyři archivně prokázané zvonařské hutě. Ptáčkovská byla pod Hrádkem zřejmě někde v místech, kde je nyní studánka. Klabalové měli hutě tři: Na Náměti, za Klášterní branou, která stála v místě dnešního horního kruhového objezdu na konci ulice Jiřího z Poděbrad a ulice Vocelovy, a za branou Kolínskou, někde na konci České ulice. Draštíkovská huť stávala rovněž za Klášterskou branou, a tak nevíme, zda byla shodná s hutí klabalovskou. Poslední huť pravděpodobně stála na Tarmarku, tj. V okolí dnešního Komenského náměstí, neboť zde sídlili zvonaři Prokop, Šimon a Hanuš Bradatý.

Na středověké a raně novověké hutě nemůžeme klást měřítka 20. století, ale musíme si je představit jako řemeslnou dílnu, kterou zvonaři provozovali v přízemí svého domu stejně jako ostatní řemeslníci. Největším zařízením zvonárny byla pec, která nezabírala obvykle větší prostor než dva metry čtvereční, a stejný prostor zabíraly i licí jámy pro většinu zvonů. Stál zde i šlapací jeřáb, který zabíral opět plochu kolem dvou metrů čtverečných. K vlastní dílně je nutno připočíst ještě skladiště surovin jako měď, cín, hlína a dříví k topení v peci – a to vše se do běžné plochy měšťanského domu sto metrů čtverečních pohodlně vešlo. Jelikož se v hutích pracovalo s ohněm, bývaly umísťovány k hradbám nebo až za ně. Výjimku však tvoří náměťská klabalovská huť i nejstarší hutě na Tarmarku.

Podívejme se nyní blíže na zvony vkutnohorských kostelech. Chrám svaté Panny Barbory byl vždy bez zvonů. Jeho zvony visely na samostatné zvonici, která byla v první polovině 20. let 18. století stržena a zvony byly zavěšeny do věže Jezuitské koleje v sousedství chrámu. Jsou zde tři zvony: První je Michal, jehož odlití financoval Michal Smíšek z Vrchovišť, ředitel výstavby chrámu sv. Barbory. Tento zvon pochází z roku 1493, má v průměru 149,6 cm, váží cca 2,5 tuny a jeho hlavním tónem je e1. Druhý zvon nese jméno následníka trůnu Ludvíka Jagellonského. Byl odlit v roce 1510, v průměru měří 184,5 cm, na výšku má 150 cm, váží 4 tuny a jeho hlavní tón je h0. Představuje největší kutnohorský zvon a je náhradou za zvon, který si odvezl král Vladislav II. Jagellonský do katedrály sv. Víta. Autorem obou zvonů je Ondřej Ptáček. Třetí zvon, Barboru, nazvaný podle patronky havířů, odlil v roce 1536 Jiřík Klabal. Měří v průměru 112 cm, váží 1 tunu a jeho hlavním tónem je a1.

V hodinové věži Jezuitské koleje najdeme cimbál o průměru 48,5 cm od nejslavnějšího českého zvonaře Brikciho z Cimperka z roku 1589. Druhý, větší o průměru 63,5 cm z roku 1731 byl ulit v některé z pražských zvonařských dílen.

Ve farním kostele svatého Jakuba jsou dnes dva zvony. V roce 1942 sem byly jako náhrada za válečné rekvizice přeneseny z věže kostela sv. Bartoloměje. Mají v průměru 55,8 a 46,4 cm, nenesou jména a pouze druhý z nich je datován (do roku 1618). Větší z nich odlil mezi léty 1520–1540 Daniel Draštík. Oba zvony jsou poháněny elektromotory. Dodejme, že dříve zde bylo více zvonů: Zvon Vavřinec, původně od Prokopa Konváře z roku 1478, byl postupem doby šestkrát přelit, až měl po posledním přelití průměr 176 cm, hmotnost 3420 kg a jeho hlavní ton byl b0. Byl zrekvírován v r. 1942. Druhý zvon, Jakub, přelitý v roce 1773, měl průměr cca 127 cm a hmotnost 12–16 q. Zhotovil ho v roce 1771 pražský zvonař Jiří Kuhner, ale zvon byl zrekvírován v roce 1916. Václav, třetí historický zvon, pocházel z roku 1483, ale byl přelit v roce 1770 a 1835. Měl průměr asi 83 cm a hmotnost asi 4 q. Byl rovněž rekvírován v I. světové válce. Čtvrtý zvon, Marie, v roce 1770 a 1835 měl průměr 55 cm. Byl rekvírován v r. 1942. Marie se rozezněla na čtvrthodinu vždy ve 3 ráno, kdy měli nastoupit havíři do práce. Zvonilo se ještě dlouho poté, co nastal úpadek kutnohorského hornictví. Kostel měl ještě dva, nebo tři malé zvony. Vsanktusové vížce je zvon zroku 1723 a vdepozitáři i umíráček.

Na Náměti dnes je již jen jeden bezejmenný zvon z konce 15. století, snad od Ondřeje Ptáčka. Má v průměru 62,3 cm. Původně zde byly zvony čtyři, z nichž tři odlil Jakub Ptáček a jeden Daniel Draštík. Následně v roce 1534 dodal Jiřík Klabal jeden malý zvon a hned v následujícím roce další tři zvony velké.  Již o 20 let později je zničil požár, a tak Rafael Klabal odlil zvony nové. Následně je zničil roku 1770 požár, ale již o tři roky později zde byly instalovány nové zvony pražského zvonaře Jiřího Kuhnera Klement. Nesly jména Marie Terezie a Petr. Ty byly v roce 1916 zrekvírovány a náhradou za ně byly v roce 1932 pořízeny dva zvony od Rudolfa Pernera o průměru 124 a 100 cm a o hmotnosti 1165 a 726 kg. I ty však byly v roce 1942 rekvírovány.

Na kostele Jana Nepomuckého dnes není jediný zvon. Bývaly tu tři: Florian, Gothard a Jan Nepomucký od pražského zvonaře Zachariáše Ditricha, vyrobené v letech 1753–1754. Po jejich rekvizici sem byl přenesen od Sv. Bartoloměje zvon Daniela Draštíka, který je dnes u Sv. Jakuba.

V kostele Všech svatých na hřbitově je dnes jediný zvon Marie o průměru 43 cm. Pochází z roku 1659 a jeho autorem je lotrinský zvonař Benedikt Briot. Původně zde byl zvon Jan od Ondřeje Ptáčka z roku 1478 o průměru 58 cm, ale ten byl v roce 1917 zrekvírován.

V malínské zvonici u kostela sv. Štěpána najdeme dva zvony Ondřeje Ptáčka z let 1489 a 1502. První z nich má průměr 102,5 cm, váží 7 q a nese jméno Jan. Druhý, Štěpán, má v průměru 116 cm a váží 10 q.  Mají hlavní tóny zvýšené as1 a g1. V okně zvonice visely tři malé zvony z roků 1722, 1703, nebo 1704 a 1723, z nichž dva byly zrekvírovány během první světové války. Ve věži visel jediný zvon, ale dnes je věž prázdná. Roku 1928 byly pořízeny za zrekvírovaný zvon dva zvony nové, které ale byly zrekvírovány v roce 1942.  Zvon v okně zvonice byl roku 2000 ukraden, ale nákladem malínských občanů byl v r. 2003 pořízen zvon nový od firmy Světlík v Brocně. Jelikož však zvukově nevyhovoval, byl nahrazen zvonem R. Pernera z Pasova a Světlíkův zvon byl prodán.

Kaňkovský kostel sv. Vavřince měl štěstí: Jeho tři zvony se dochovaly dodnes. Zvon Marie o průměru 111 cm, hmotnosti 960 kg a s hlavním tónem a1 odlil roku 1528 Jakub Ptáček.  Zvon Vavřinec o průměru 67,75 cm, hmotnosti asi 215 kg s hlavním tónem e2 zhotovil roku 1551 Jiří Klabal. Třetí zvon, rovněž se jménem Vavřinec, z roku 1506 má průměr 138,7–138,3 cm, váží asi 1800 kg a má hlavní tón f1. Pochází z dílny hradeckého zvonaře Ondřeje Žáčka, který přelil stejnojmenný, o tři roky starší zvon Ondřeje Ptáčka. V sanktusové vížce visí ještě zvon čtvrtý.

V katedrále Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci je dnes již jen zvon Petr o průměru 65 cm, pocházející z roku 1572 z dílny kutnohorského zvonaře Ondřeje Klabala-Kotka. Další dva zvony neznámých autorů – Marie z roku 1579 a Jan z roku 1578 – pohltily válečné rekvizice v roce 1917.

Zvonům dává život zvonař, ale jejich hlas rozeznívá zvoník. Kdysi býval zvoník zaměstnancem radnice a pobíral sice nuzný, ale pravidelný plat. Právě výše platu byla často příčinou jeho prohřešků, že nezvonil řádně a včas, neboť si mnohdy přivydělával jinde. V kutnohorském archivu je doložena řada zpráv o kutnohorských zvonících, kteří rozhodně nebyli vzorem ctnosti. Naopak si velmi rádi přihnuli a pak to se zvoněním vypadalo všelijak. Dochovala se také řada stížností farářů, aby obec zakročila. V druhé polovině 20. století jde však již o funkci dobrovolnou, neplacenou. Zvoníkem se člověk stává ze zájmu. Na počátku obvykle stojí zvědavost, přijde se podívat na zvonění jednou, podruhé… Část zvědavců odpadá, ale někteří zůstávají na řadu let. Musí počítat s tím, že v neděli musí zvonit na mši stejně jako o významných církevních svátcích a že tento jejich koníček je náročný na čas.

Na velké zavěšené zvony se zvoní jediným způsobem: Zvony se nejprve rozhoupají a pak se již s minimem síly zvoníků udržují ve stálém rytmu. Zvonění na malé zvonky je odlišné a existuje několik variant zvonění.  V Kutné Hoře, stejně jako v řadě dalších měst, existuje skupina dvanácti amatérských zvoníků v čele s hlavním zvoníkem, kteří chodí pravidelně o velkých svátcích a při mimořádných příležitostech zvonit k Svaté Barboře, přesněji do jihovýchodní věže Jezuitské koleje. Zvonění je zdánlivě jednoduché: S výjimkou menšího zvonu Barbora s jedním ráhnem mají ostatní zvony po dvou ráhnech, na nichž jsou zavěšena lana. Těmi zvoníci rozhoupávají zvon a poté ho udržují v pohybu. Na velké zvony zvoní dva zvoníci, na Barboru pouze jeden. Jejich práce vyžaduje smysl pro rytmus a také smysl pro souhru s ostatními. Hudební sluch není sice bezpodmínečně nutnou podmínkou, ale rozhodně je velkou výhodou. Zvonění vyžaduje určitý „grif“, ale jak říkají sami zvoníci, dá se na něj po několikatýdenním zácviku přijít a pak již jde zvonění jaksi samo...

-Historik PhDr. Pavel Novák, CSc., kampanolog Mgr. Petr Vácha-