Letošní kulaté jubileum vzniku Československa přinese jistě mnoho oslavných akcí, projevů, připomínek. Má jeho připomínka význam v rostoucí globalizaci světa? Kde vidíte hranici mezi vlastenectvím a nacionalizmem?

RNDr. Ivo Šanc, CSc., kutnohorský a krajský zastupitel

Určitě má smysl připomínat si sté výročí vzniku Československa, i když jsme se se Slováky rozešli, ten stát už neexistuje a těžko ho někdo někdy obnoví. Je to ale součást naší historie. Nejenom historie národa, ale i historie, která se dotkla každé rodiny. Vznik Československa se odehrál v určitých časových i územních souvislostech, které mají stále platnou obecnou povahu a tedy i tato historie může mít význam pro poučení z politické situace i dnes. Jenom se obávám, že oslavy stého výročí založení Československé republiky budou v naší zemi a v této době pojaty více jako příležitost pro prezentaci politiků a jejich agitaci, než příležitost k zamyšlení a k poučení. Hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem je nejasná a dost křehká. Kdybych se pokusil o definici, tak bych pod pojmem „vlastenectví“ viděl niterný vztah k jazyku, národní historii, kultuře, krajině i k lidem, kteří tyto věci cítí podobně. K vlastenectví patří i vnitřní přesvědčení a ochota obětovat vlasti kus svého pohodlí. Vlastenectví je nepochybně chápáno jako pozitivní vlastnost. Naproti tomu nacionalismus je podle mého názoru zneužití vlastenectví k ovládání lidí a získání moci. Nacionalismus křičí a snaží se dobývat. Často je spojen s vynášením kvalit jednoho národa nad druhé a má blízko ke xenofobii, tedy k nenávisti ke všemu odlišnému. Je to snadný nástroj k získávání podpory mas. S nacionalismem v té nejhrubší podobě mám bohaté zkušenosti ze čtyřletého pobytu na Balkáně. Tam to vedlo k válce a statisícům obětí. Příčinou nebylo náboženství nebo přímé územní nároky, ale nacionalismus podněcovaný politickými a vojenskými vůdci. A všichni byli přesvědčováni a přesvědčeni, že jde o vlastenectví a o obranu zájmů příslušného národa. U nás nacionalismus naštěstí nemá balkánskou podobu, ale i tak je to v našich zeměpisných šířkách překvapivě snadná cesta k mocenským pozicím. Stačí postrašit hordami válečných nebo jiných uprchlíků nebo zmínit bruselskou byrokracii jako ohrožení národních zájmů a spousta volebních hlasů je zaručena. Je to mnohem jednodušší, než nudné řeči o penzijních systémech, měnové politice, legislativě nebo o čistotě ovzduší.

Jaroslav Fér, evangelický farář

Připomínat si, že před sto lety vzniklo po téměř třech stech letech politicky samostatné Československo, určitě stojí za to. Je to přímo nutné. Jen je třeba si uvědomit, že by to nebylo možné bez velkého nasazení řady osobností v cizině i českých politiků uvnitř tehdejší habsburské monarchie. Je k tomu ovšem potřeba připomenout i úsilí českých obrozenců od konce 18. století, kteří dokázali podchytit životnost českého jazyka a české kultury. A stejně tak i průmyslový rozmach v českých zemích během 19. století, a to nejen českých, ale i německých podnikatelů v Čechách a na Moravě. A ovšem i vlastenecké nasazení českých legionářů. Bez toho všeho by čeští politici vizi vzniku Československa prostě neměli oč opřít. Tohle všechno si letos připomínat má velký význam, a to i při rostoucí celosvětové globalizaci. Vždyť naše společná budoucnost má i v současném světě všechny tři rozměry, jaké měla před sto lety: politický, ekonomický a kulturněhistorický. Má desetimilionový národ (který “ryzí čeští nacionalisté“ ještě zmenšují o několik set tisíc “nečechů“) nějakou politickou alternativu pro budoucnost? Mám za to, že v půlmiliardové Evropské unii, a to třeba i federalizované, ano. Ovšem za předpokladu, že nám bude stát za to dobře používat náš český jazyk (např. že si nebudeme muset z bankomatu ´vybírat vaše úspory´; zato ´své úspory´ - to ano) a stejně tak navazovat na tradici své české kultury a na úspěchy svých vědců, umělců a sportovců. Také že nám bude stát za to investovat dvě stě korun českých na zakoupení státní vlajky, abychom ji mohli – a chtěli – o státních svátcích na svých domovech vyvěsit. Naše česká kultura a český jazyk se bude rozpouštět v Evropské unii - stejně jako v globalizovaném světě - jen tehdy, když na ni přestaneme do budoucna navazovat. Když neumožníme vědeckým ústavům uplatnění kvůli nedostatečnému financování. Když nedokážeme pozvednout úroveň vzdělávání. Když začneme na své češství rezignovat…Vždyť ekonomicky stěží můžeme konkurovat byť i jen všem svým sousedům, natož světovým ekonomickým mocnostem. Nehledě na to, že většina velkých průmyslových podniků na našem ´českém´ území podléhá tak či onak už dnes nadnárodním korporacím.

Pavel Tobek, kutnohorský arciděkan

Vznik a existence Československa, dnes už Česka a Slovenska, nebyly zadarmo a jsou něčím nesamozřejmým. A kdyby nic jiného, tak onu nesamozřejmost nejen státu, ale celé naší osobní i národní existence je dobré si při různých příležitostech připomínat. V globální (nebo už postglobální?) éře tím více. Pokud mám vlastenectví rozumět pozitivně a nacionalismu negativně, tak vidím hranici tam, kde láska k vlastnímu vede k apriornímu odmítání cizího. Je-li vlastenectví  vnímáno jako patriotismus (vztah k zemi původu) a nacionalismus jako národovectví (vztah k národu), pak hranice není ani tolik mezi, jako uvnitř jednotlivých racionálně-emocionálních konstruktů.